Slepičí polévka pro duši
"Dáma v hadrech..."
Spávala na poště na Páté ulici. Cítívala jsem ji, ještě než jsem vešla do vchodu, kde vestoje spávala u telefonních automatů. Cítila jsem zápach moči, který pronikal zpod vrstev špinavého oblečení, a pach z jejích téměř bezzubých úst. Pokud nespala, něco si pro sebe nesrozumitelně mumlala. Poštu teď zavírají v šest, aby se v ní neschovávali bezdomovci, a tak se choulí na chodníku a povídá si sama pro sebe. Pusu má přitom otevřenou, jakoby vyvrácenou z pantů, a profukující vítr zmírňuje její pach.
Na Den díkůvzdání nám zbyla spousta jídla, a tak jsem ho zabalila, omluvila se společnosti a vydala se na Fifth Street. Byla mrazivá noc. Po liduprázdných ulicích poletovalo listí, snad i všichni ti nešťastníci byli někde v teple.
Ale věděla jsem, že ji najdu. Měla na sobě totéž co vždycky, i v létě: teplé vrstvy vlněného oblečení zakrývaly její staré a shrbené tělo. Vyzáblýma rukama svírala drahocenný nákupní vozík. Seděla schoulená u drátěného plotu hřiště sousedícího s poštou. "Proč si nevybrala místo, kde by na ni tak nefoukalo?" blesklo mi hlavou, ale pak mi došlo, že je tak bláznivá, že ji nenapadne se schovat někam do vchodu. Zastavila jsem své nablýskané auto u chodníku, stáhla okénko a řekla: "Matko... chtěla byste..." a byla jsem sama šokována tím slovem - matko. Ale ona byla, je... tak nějak... neumím to říct. Zavolala jsem na ni znovu: "Matko, přinesla jsem vám nějaké jídlo. Chtěla byste kousek krůty s nádivkou a jablkový koláč?" A ta stará žena se na mne podívala a jasně a zřetelně odpověděla, dva zbylé uvolněné zuby se jí přitom kývaly: "Ne, mockrát vám děkuji, ale už jsem najedená. Co kdybyste to odnesla někomu, kdo to opravdu potřebuje?"
Mluvila jasně a distingované. Pak mě propustila: hlava jí klesla zpět na prsa, mezi hadry.
Bobbie Probsteinová
Zítra si může na webu přečíst BOPSY...